Jak ve Francii farmáři dodávají bedýnky zeleniny bez chemie

Radka Jarušková, časopis Klíčová dírka, 9. července 2013

Vyzkoušet si život na francouzské ekofarmě? Zjistit, jak prodávají svoje výrobky přes systém Komunitou podporovaného zemědělství? Objevovat každodenní život ve Francii a zdokonalit si jazyk? Vše mě lákalo, proto jsem se loni v létě zúčastnila projektu WWOOF.

Moje francouzské dobrodružství začíná v Budapešti, na mezinárodním semináři o lokálních potravinách. Tam se seznamuji s Ivou Klížovou, která mi popisuje svoji zkušenost s WWOOFem, výpomocí na farmě. S její podporou se o tři čtvrtě roku později sama vydávám dobrovolničit do Francie. Na nádraží v Saint-Maixent-l’École se potkávám s kamarádem Jonášem, který na místo dostopoval. Posléze pro nás dodávkou přijíždí farmářka Cécile s dětmi.

Usedlost leží uprostřed polí a luk, na kterých se pasou ovce, prasata, krávy a koně. Pozemky na pěstování zeleniny tvoří jen malou část z celkových padesáti hektarů farmy. Zdálky a vlastně ani zblízka moc nevypadají jako zahrady, tak jsou zarostlé. Ale mezi plevelem si v pohodě roste zelenina. Zemědělci pěstují šedesát druhů rostlin, například salát, fazole, rajčata, celer, ale také třeba rebarboru, pohanku a novozélandský špenát. Nedaleko se nachází včelín, jehož obyvatelky mají zřejmě zlepšit úrodnost okolních polí. Romantiku místa dokreslují starodávná dřevená vrata a rybník s žábami. Farma na mě působí jako ráj na zemi.

Hned druhý den po příjezdu navštěvujeme rolnické slavnosti v nedaleké vesničce Ménigoute. Edgar, přítel od Cécile, dnes poprvé zkouší prodávat svoji úrodu na trhu. Ačkoli farma funguje už od roku 2003, dosud nedodávala ani do supermarketů ani do menších obchodů. Živilo ji komunitou podporované zemědělství, kterému se ve Francii říká zkratkou AMAP. „AMAP je nejlepší,“ prohlašuje Cécile. Zákazníci si u nich zaplatí bedýnky zeleniny na devět měsíců dopředu, což je stojí 960 euro. A pak si každý čtvrtek večer vyzvednou bedýnku buď přímo na farmě anebo v odběrném místě v městečku Niort.

AMAP stojí tak trochu mimo tržní ekonomiku nabídky a poptávky, neohlíží se moc na to, jak levně či draho se dají srovnatelné potraviny pořídit u konkurence. „Cenu bedýnek počítáme podle našich skutečných nákladů, abychom zaplatili daně, materiál a měli aspoň minimální mzdu,“ vysvětluje Cécile.

Tím pádem je jejich zelenina dražší. Zajímá mě, jestli to zákazníci chápou. „Komu se to nelíbilo, odpadl. Ale člověk nemůže pracovat a nemít přitom žádnou mzdu. Někteří zemědělci v okolí dřou jen pro to, aby zaplatili daně. Ptám se jich, jak se jim daří.

Nechtějí přiznat problém, říkají, že dobře. A pak třeba jednoho dne zkrachují,“ vypráví Cécile.

Její farma ani nedostává žádné dotace. „Na to jsme příliš malí,“ vysvětluje Cécile, která ani o žádnou finanční pomoc moc nestojí. „Když člověk pracuje, měl by se uživit i bez dotací,“ prohlašuje.

Aby jejich zeleninový AMAP vydělal dost peněz, měl by zásobovat dvacet rodin. Třeba loni byla situace dobrá, ale letos počet odběratelů klesl na deset. „Tím pádem sice zaplatíme daně, ale nemáme žádný výdělek,“ konstatuje Cécile. „Lidé ve Francii nejsou ochotní utratit moc peněz za jídlo. Také třeba mají zájem o mimosezónní zeleninu,“ uvádí některé důvody Cécile.

Bedýnkový systém farma používá i pro prodej masa, ale také u něj teď chybí zákazníci. Aby si tito zemědělci zajistili více peněz, zkouší prodávat i právě na rolnických slavnostech v Ménigoute. Edgar s tamním výdělkem není vůbec spokojený, ale s Cécile se nevzdávají a po našem odjezdu se vydávají na trh do Poitiers.

Jak farmařit bez chemie?

Druhý den po trhu následuje odpočinek, návštěva příbuzných a prohlídka farmy. A pak už s Jonášem začínáme pracovat. Výpomoc na farmě je různorodá, od pletí a sklízení zeleniny, přes sběr semen, zašívání pytlů až třeba po stavbu přepážek v malém silu na obilí.

Zajímavý je zdejší systém boje s plevelem. Vytrhané rostliny pokládáme přímo na záhonky, vedle zeleniny, a necháváme je uschnout nejméně do druhého dne. Pak přes ně pokládáme vrstvu slámy. „Ochrání to půdu před vysycháním a dodá jí to živiny,“ vysvětluje Edgar.

Překvapuje mě, že ačkoliv tito zemědělci nepoužívají chemii, na farmě jsem viděla jen málo škůdců. Ptám se proto Cécile, jak proti nim bojují. „Nijak zvlášť. Hlavně se snažíme o co nejvyšší biodiverzitu, aby škůdci měli přirozené nepřátele. A třeba některé malé rostliny přikrýváme látkou,“ odpovídá mi.

Dobré úrodě určitě napomáhá i volba vhodných odrůd. Nejprve jich farmáři vysázeli více a sledovali, jak se které daří. Pro další roky si pak vybrali nejvhodnější rostliny pro jejich podmínky.

Za výpomoc na farmě máme zdarma ubytování a stravu. Oba jsme s Jonášem vegetariáni a zemědělci nám v tomto vycházejí vstříc, po dobu našeho pobytu si i pro sebe chystají pokrmy téměř bez masa. „V létě ho stejně moc nejíme,“ říká Cécile. Máme možnost ochutnat lahodnou zeleninu přímo z farmy, zejména rajčata jsou Edgarovou chloubou. Pěstuje jich asi dvanáct druhů, od žlutých až po zelené. Zajímavé je ochutnávat francouzské sýry, které se podávají takřka po každém větším jídle.

Ve volném čase si čteme, ale třeba i hrajeme s dětmi. A Edgar s Cécile si s námi hodně povídají. Kromě poznatků ze zemědělství se dozvídáme hodně i o životě ve Francii, o její společnosti, politice, ekonomice a historii. Je to pro mě hodně obohacující. Zároveň ale při diskusích zakouším největší problém mého pobytu, jazykovou bariéru. Z francouzštiny jsem sice maturovala, ale to je už pár let zpátky a od té doby jsem ji příliš nepoužívala. První týden je proto dost náročný, ale pak se to lomí a druhý týden už rozumím lépe. Zlepšit si jazyk byl koneckonců jeden z cílů, kvůli kterým jsem do Francie jela. A splňuje se mi.

Pobyt na ekofarmě se líbí i Jonášovi. „Cécile, Edgar a jejich rodina nás srdečně přijali mezi sebe a ukázali nám, jak se dá taky žít. Například, jak se správně trhají zelené fazolky,“ hodnotí s humorem Jonáš.

Stát se WWOOFerem je lehké

Také vás zaujala možnost strávit jako dobrovolník pár dní na ekofarmě? Jde to, a nejen ve Francii, ale i v jiných zemích včetně České republiky. Vyřídit si vše potřebné pro WWOOF není příliš těžké. Stačí podat přihlášku do asociace dané země, do které chce člověk jet, a zaplatit nepříliš drahý poplatek.

Mě například roční členství ve Francii stálo 15 euro. Následně zájemci organizace zpřístupní seznam ekofarem, zapojených do projektu. A pak je potřeba domluvit se přímo s konkrétním zemědělcem.

Podle našich zkušeností je dobré řešit vše s dostatečným předstihem a ozvat se najednou na více farem, protože ne všude ještě mají volná místa. Jonáš předloni psal postupně asi osmi zemědělcům a vůbec nikdo ho nakonec nepřijal. I proto jsme se loni s Jonášem rozhodli poslat hned na začátku mail na pět ekofarem. Dvě jsme zvolili na základě doporučení od Ivy, která mě na WWOOF navnadila. Další tři zemědělce jsme si vybrali ze seznamu od francouzské asociace.

Kladná odpověď nám přišla celkem od tří farem. U jedné se mi ale nehodily nabízené termíny a druhá se ozvala až poté, co jsme se mezitím domluvili jinde. Takže jsme jeli na farmu Cécile, kterou mi ostatně doporučila Iva. A rozhodně svého letního pobytu ve Francii nelituji.